Cestování aneb dopravní prostředky a cesty v Indii (část 1. - autobus)

Po měsíci stráveném v Indii jsem měl už možnost použít snad všechny možnosti přepravy jaké se dají použít. Rád bych použil jen stručný přehled, ale raději vypíši všechny prostředky, aby si člověk dokázal představit, že už mám něco procestováno. Takže vlak, autobus, náklaďák (při návštěvě Nepálu), dodávka, jeep, auto, motorikša, cyklorikša, motorka, metro, a netradiční zážitkový raft, slon a velbloud :-D Snad jen chybí kolo. Nicméně to neznamená, že jsem něco z toho řídil, což se budu v následujících 6 měsících změnit!

Ale trošičku k zážitkům a jak to asi chodí v Indii. Takže začneme nejběžnějším na cestě: asi nemusím přibližovat to, co se o indické dopravě na cestě traduje – a můžu čestně říci, že to je opravdu všechno holá pravda – pro skoro každého (opravdu jsem měl možnost mluvit s lidmi skoro z celého světa o tom) je to šílenost (někdy i pro Indy, což je na tom srandovní)! Všechny dopravní prostředky nalepené na sobě, nerespektování základních pravidel, stále troubení. Ve městě to je opravdu o přijití svych nervu. Takový poznatek k fungování mhd autobusů – fungují tak, že jezdí v časových intervalech, ale nikdy ne přesně (což funguje vlastně téměř vždy a všude – prostě časový hledisko se moc nebere v potaz…) a princip zastávek není až tolik přesný, jak to může vypadat, jelikož autobusy fungují na principu tzv. double bouchnutí do kapoty, a řidič zastaví (tedy když se mu chce).

Jiné to je ale s dálkovými autobusy. Funguje tu cca 5 druhu – sleeper (kde si člověk normálně lehne a má svoji „kabinku“ na přespání), dálkový (nevím přesný název, ale je to značky Volvo, kde člověk může taky krásně usnout, jelikož má mnohem více místa na nohy a má podporu nohou, takže natáhnutí nohou je velice příjemné), typ deluxe (klasický tip naší Karosy, která je pohodlná), typ semi-delux a jako poslední ordinary.
Co se týče dálkového, tak je na lepší úrovni jak u nás. Myslím tím v rámci technické výbavy, ale nemyslím čistoty a servisu J, ale i cena toho je v porovnání s ostatními typy je znát a je celkem těžké si koupit lístek (po vyčkání pěkné řady). Při mé otázce rozdílu mezi typem delux a semi-delux mi nebyli prodejci lísků schopni vysvětli rozdíl, ale můj odhad byl naprosto přesný… Nebylo tam světýlko na svícení nad sedadlem a nebyla televize s videem, kde přehrávají (neodpustím si ten výraz) uřvaný bollywoodský film, kde po chvilce násílí zpívají, a zvuk je velice nahlas (vysvětlení: asi z důvodu toho, aby přehlušil neustálé troubení venku na cestě. A poslední ordinary bus, kde člověk opravdu má silné zážitky z cestování, má trošičku jiná pravidla fungování – vyjíždí ze stanice až se opravdu naplní všechny místa, a cestou se přibírají další lidé. Ve vnitř to vypadá asi tak, jako kdyby jste se vrátili o 50 let zpátky na ostravsko, kde místní linka sváží horníky na šachtu – všude ušmudlané a všude ošahané, bez jakékoli klimatizace (fungují jen okýnka), a člověk nalepený na člověku (na šířku to vypadá asi takhle: 2 sedadla, ulička, 3 sedadla) – což ještě není tak hrozné, ale když si představíte cca 40°C a všichni se celý den potí (a bohužel deodoranty a spreje ještě tu nejsou moc oblíbené mezi obyvateli), takže je to někdy silný zážitek, který ještě podpoří potom takové chvíle, kdy třeba někomu ze spolucestujících se neudělá dobře (s kinedrilem to je asi podobně jako s deodoranty (?)), a když použije okenko pro zvracení, tak to je celkem dobry, oproti horší variantě, kdy třeba mladý hoch nesedí u okenka a uleví svému přetíženému žaludku na podlahu… Ještě dva poznatky k autobusu. Při delších cestách, autobusy zastavují u pocestních jídelních zařízení fungujících na principu motorestů (přizpůsobený místním podmínkám) – stravování naštěstí nemůžu zhodnotit, ale toaletní zařízení… Já, jako muz, to mám o malinko jednodušší, ale dámy – v některých případech není prý co závidět… A poslední reálný zážitek – kdy při cestě z Agry do Dillí, se nějak porouchal autobus, a po cca 15 minutách opravování, kdy odhaduji, že řidič použil asi jen klíč (tipnul bych si tak č. 22) a kladivo (asi osvědčený způsob hesla „když tě všechno zradilo, pomůže ti kladivo“), se partička Indů opřela o zadek autobusu (kdybych to věděl tak bych jim šel pomoct) a pěkně ho roztlačila… Holt v jednotě je sílaJ

Prvni kroky

Prvni kroky byli na letisti v Dilli. Přes trošičku nešťastné zavazadlovou kontrolu přišli první zkušenosti s tamními „obchodními“ podmínkami… U oficiální směnárny Vám nesmění na drobné tolik potřebné drobné, ale pouze na bankovky a človíček u telefonátu Vám nejprve nevrátí vůbec drobné (jen bankovky) a potom stejně jen těch pár drobných, které mu zbyly v kapse. Naštěstí posbírané zkušenosti lidí, co si tyto první okamžiky zažily (blogy , turistický průvodce,…) nás jen mírně připravily. Další věc na, které jsme narazili, bylo při odchodu z letištní haly klima, vlhké počasí (v noci pršelo) se ještě oproti denní pohodě dali snést. Co nás naopak mile překvapilo byla naprostá čistota v celém areálu letiště.
Z letiště následoval přesun na speciální metro dráhu z letiště do centra. To, že v Indii funguje absolutní osobní kontrola každého vstupu (osobní prohmatání a skener cestovních zavazadel), jsme zjistili až záhy během celého dne nejen při vstupu do metra, ale i do „slušných“ restaurací (rozuměj i fast-foodu typu KFC či McDonnald), značkových obchodů ale i supermarketu. Při cestě letištním metro expresem jsme se ještě při pohledu z oken na cizí floru, ale i budovy celkem kochali. Další minuty co následovaly byli propocenné. Metro zastávka byla naprosto přelidněna a nyní koupit lístek a dostat se před veškeré tlačenice do metra, jednou přestoupit, vystoupit na zastávce Shakri Nagar a zkontaktovat kamaráda od Indického přítele. Jednoduché – při evropských podmínkách ano, ale při 20 kilogramech na zádech, 5 kilogramech na zádech, nepříjemném vedru a naprosto nedodržování osobní zóny, tak jak jsme zvyklí v naší kultuře, se zdál být trochu problém. Veškeré předbíhání a nekonečné řady a přeplněnost veškerých ulic jsou prostě součástí, asi takový sytém obkulantně napsáno „Zaváháš – nemáš, nejíš, čekáš…“. Další zaražení – veškeré ty pohledy – všichni nás zírali neuvěřitelně zvláštními pohledy… Když jsme se překousaly přes toto prvotní šoky, nastala další nečekanosti – sehnání telefonu a nějakého občerstvení při čekání na našeho přítele… Vyšel jsem ven ze zastávky metra a bylo to tu – opravdová indická ulice: na zemi kravský trus, po prašné cestě lítali auta, motorky, moto-rikši, cyklo-rikši, mezi spletí různých drátů elektřiny budovy, které byly bez střech (cca 2-3 patra) cihlového starého původu byly v přízemí různé obchody – od potravin, zeleniny s ovocem, indickým fast-foodem, cigaretami, ale až po různé dílny, a mezi nimi různé pobočky například směnáren či kanceláře advokáta – prostě svět bizarností. Po ignoraci (bohužel jinak to nejde) pokřikujících rikšáků, se telefonní budka zdála jako naprostá neuvěřitelnost. Voda – jediný případ skutečně balená (problém, že jsou schopni do starých pet-lahví načerpat jejich nezdravou vodu)… U místního podivného cigaretového stánku, který jsem shledal jako menší zlo, koupil méně „ošuntělou“ láhev Bonaqui. Jak se naštěstí ukázalo, byla opravdu originální – uff. Ale co teď s tím telefonem… Nakonec jsem oslovil mladého kluka, který se ochotně nabídnul s telefonem a nechal mě zavolat ze svého, a ještě nám dal na sebe číslo, že kdyby cokoli bychom potřebovali, tak at se mu ozvemeJ Bomba! A naštěstí záchrana v podobě kamarádova známého byla na cestě… [poznamka: bohuzel nyni jiz nemohu pouzivat internpunkci jelikoz pouyivam jen anglicke pc]. A jeste jednu vec jsem nezminil: Smrad – dalo by se pouzit mirnejsi slovo, ale toto vice odpovida mistnim pomerum. Rozlisoval bych 2 stavy: bezny zapach takovy co je temer vsude, a potom opravdu smrad, ktery se line v prubehu celych dni takovymi vlnami...

Welcome in India

Aneb jak očekávat nečekané a přitom opravdu stejně být překvapen… 

Moje jméno je Vláda Řehák, a pro letošní léto jsem se rozhodnul strávit léto mimo mou zemi a zkusit „vyrůst“ o další zkušenost pomocí chvil strávených v zahraničí. Zlepšení si angličtiny a zisk pracovní zkušenosti byl spíše až sekundární cíl, jelikož jsem měl možnost využít dostatečných zkušeností v rámci mé dvou a půl roční „zkusenosti“ v AIESEC. Ale hlavní záměr mého vycestování bylo především vystoupení z osobní zóny. Prostě odpustit si věci, které člověk považuje za každodenní rutinu, a uvědomit věci, které by si normálně neuvědomil. Proto když se rýsovaly příležitosti vyjet nejen za hranice své vlasti, ale dokonce kontinentu, zvítězila varianta Indie, která nabídla nejen opravdovou možnost kulturního šoku, ale i z finančního hlediska.

Po více jak měsíc a půl zařizování veškerých věcí okolo: zajištění stáže, vyřízení víz, koupení letenek, veškerého očkování, zařizování věcí spojených se studiem (bakalářské zkoušky a příjímání na navazující obor), kontaktování známých v Indii a zjišťování veškerých užitečných informací se podařilo úspěšně dopracovat k odletu. Program byl složen tak, že společně s mou přítelkyní budeme dohromady první měsíc cestovat okolo, navštívit významná místa na Severu Indie (Nepál), poznat zdejší životní ale i ekonomické podmínky, kulturu, náboženství a navštívit i své kamarády, a po tomto společném měsíci se rozjet do rozdílných měst získat pracovní stáž.

Ani posledních pár dní před odletem jsem si moc nepřipouštěl do čeho vlastně jdu, a vůbec na mě moc nepřišla nějaká nervozita. Jak ani z toho, že mám poprvé letět velikým letadlem (až na můj seskok padákem :-D), tak ani z té cizí země, kultury a mentality. Stále jsem si říkal, že nejedeme do deštného pralesa, ale do dynamicky se rozvíjejí země, která dle předpovědí bude v budoucnu silně ovlivňovat ekonomické tempo světové ekonomiky a že první měsíc strávím s osobou velice blízkou, takže mi to pomůže se aklimatizovat na místní podmínky a pak to nějak překlepeme. Takže i přes nemoc hladký spánek poslední noc před odletem a mírné vzrušení při příjezdu na letiště, byl první let do Istambulu stále v pohodě. První náznak změny nastal až na začátku druhého letu z Istambulu do Dillí, kde při odjezdu autobusu k letadlu byli kromě nás dvou jen samí Indové. Po celkem klidných 6 nočních hodinách strávených na palubě Airbusu po 3 hodině ranní začalo klesání a ze svítících světélek Indických ulic přišel zvláštní pocit… něco jako není cesty zpět. A další zážitky během prvního dne tento pocit místy zintenznovaly a předpokládám se budou opakovat...

Welcome in India :-)