Prvni kroky byli na letisti v Dilli. Přes trošičku nešťastné zavazadlovou kontrolu přišli první zkušenosti s tamními „obchodními“ podmínkami… U oficiální směnárny Vám nesmění na drobné tolik potřebné drobné, ale pouze na bankovky a človíček u telefonátu Vám nejprve nevrátí vůbec drobné (jen bankovky) a potom stejně jen těch pár drobných, které mu zbyly v kapse. Naštěstí posbírané zkušenosti lidí, co si tyto první okamžiky zažily (blogy , turistický průvodce,…) nás jen mírně připravily. Další věc na, které jsme narazili, bylo při odchodu z letištní haly klima, vlhké počasí (v noci pršelo) se ještě oproti denní pohodě dali snést. Co nás naopak mile překvapilo byla naprostá čistota v celém areálu letiště.
Z letiště následoval přesun na speciální metro dráhu z letiště do centra. To, že v Indii funguje absolutní osobní kontrola každého vstupu (osobní prohmatání a skener cestovních zavazadel), jsme zjistili až záhy během celého dne nejen při vstupu do metra, ale i do „slušných“ restaurací (rozuměj i fast-foodu typu KFC či McDonnald), značkových obchodů ale i supermarketu. Při cestě letištním metro expresem jsme se ještě při pohledu z oken na cizí floru, ale i budovy celkem kochali. Další minuty co následovaly byli propocenné. Metro zastávka byla naprosto přelidněna a nyní koupit lístek a dostat se před veškeré tlačenice do metra, jednou přestoupit, vystoupit na zastávce Shakri Nagar a zkontaktovat kamaráda od Indického přítele. Jednoduché – při evropských podmínkách ano, ale při 20 kilogramech na zádech, 5 kilogramech na zádech, nepříjemném vedru a naprosto nedodržování osobní zóny, tak jak jsme zvyklí v naší kultuře, se zdál být trochu problém. Veškeré předbíhání a nekonečné řady a přeplněnost veškerých ulic jsou prostě součástí, asi takový sytém obkulantně napsáno „Zaváháš – nemáš, nejíš, čekáš…“. Další zaražení – veškeré ty pohledy – všichni nás zírali neuvěřitelně zvláštními pohledy… Když jsme se překousaly přes toto prvotní šoky, nastala další nečekanosti – sehnání telefonu a nějakého občerstvení při čekání na našeho přítele… Vyšel jsem ven ze zastávky metra a bylo to tu – opravdová indická ulice: na zemi kravský trus, po prašné cestě lítali auta, motorky, moto-rikši, cyklo-rikši, mezi spletí různých drátů elektřiny budovy, které byly bez střech (cca 2-3 patra) cihlového starého původu byly v přízemí různé obchody – od potravin, zeleniny s ovocem, indickým fast-foodem, cigaretami, ale až po různé dílny, a mezi nimi různé pobočky například směnáren či kanceláře advokáta – prostě svět bizarností. Po ignoraci (bohužel jinak to nejde) pokřikujících rikšáků, se telefonní budka zdála jako naprostá neuvěřitelnost. Voda – jediný případ skutečně balená (problém, že jsou schopni do starých pet-lahví načerpat jejich nezdravou vodu)… U místního podivného cigaretového stánku, který jsem shledal jako menší zlo, koupil méně „ošuntělou“ láhev Bonaqui. Jak se naštěstí ukázalo, byla opravdu originální – uff. Ale co teď s tím telefonem… Nakonec jsem oslovil mladého kluka, který se ochotně nabídnul s telefonem a nechal mě zavolat ze svého, a ještě nám dal na sebe číslo, že kdyby cokoli bychom potřebovali, tak at se mu ozvemeJ Bomba! A naštěstí záchrana v podobě kamarádova známého byla na cestě… [poznamka: bohuzel nyni jiz nemohu pouzivat internpunkci jelikoz pouyivam jen anglicke pc]. A jeste jednu vec jsem nezminil: Smrad – dalo by se pouzit mirnejsi slovo, ale toto vice odpovida mistnim pomerum. Rozlisoval bych 2 stavy: bezny zapach takovy co je temer vsude, a potom opravdu smrad, ktery se line v prubehu celych dni takovymi vlnami...
Z letiště následoval přesun na speciální metro dráhu z letiště do centra. To, že v Indii funguje absolutní osobní kontrola každého vstupu (osobní prohmatání a skener cestovních zavazadel), jsme zjistili až záhy během celého dne nejen při vstupu do metra, ale i do „slušných“ restaurací (rozuměj i fast-foodu typu KFC či McDonnald), značkových obchodů ale i supermarketu. Při cestě letištním metro expresem jsme se ještě při pohledu z oken na cizí floru, ale i budovy celkem kochali. Další minuty co následovaly byli propocenné. Metro zastávka byla naprosto přelidněna a nyní koupit lístek a dostat se před veškeré tlačenice do metra, jednou přestoupit, vystoupit na zastávce Shakri Nagar a zkontaktovat kamaráda od Indického přítele. Jednoduché – při evropských podmínkách ano, ale při 20 kilogramech na zádech, 5 kilogramech na zádech, nepříjemném vedru a naprosto nedodržování osobní zóny, tak jak jsme zvyklí v naší kultuře, se zdál být trochu problém. Veškeré předbíhání a nekonečné řady a přeplněnost veškerých ulic jsou prostě součástí, asi takový sytém obkulantně napsáno „Zaváháš – nemáš, nejíš, čekáš…“. Další zaražení – veškeré ty pohledy – všichni nás zírali neuvěřitelně zvláštními pohledy… Když jsme se překousaly přes toto prvotní šoky, nastala další nečekanosti – sehnání telefonu a nějakého občerstvení při čekání na našeho přítele… Vyšel jsem ven ze zastávky metra a bylo to tu – opravdová indická ulice: na zemi kravský trus, po prašné cestě lítali auta, motorky, moto-rikši, cyklo-rikši, mezi spletí různých drátů elektřiny budovy, které byly bez střech (cca 2-3 patra) cihlového starého původu byly v přízemí různé obchody – od potravin, zeleniny s ovocem, indickým fast-foodem, cigaretami, ale až po různé dílny, a mezi nimi různé pobočky například směnáren či kanceláře advokáta – prostě svět bizarností. Po ignoraci (bohužel jinak to nejde) pokřikujících rikšáků, se telefonní budka zdála jako naprostá neuvěřitelnost. Voda – jediný případ skutečně balená (problém, že jsou schopni do starých pet-lahví načerpat jejich nezdravou vodu)… U místního podivného cigaretového stánku, který jsem shledal jako menší zlo, koupil méně „ošuntělou“ láhev Bonaqui. Jak se naštěstí ukázalo, byla opravdu originální – uff. Ale co teď s tím telefonem… Nakonec jsem oslovil mladého kluka, který se ochotně nabídnul s telefonem a nechal mě zavolat ze svého, a ještě nám dal na sebe číslo, že kdyby cokoli bychom potřebovali, tak at se mu ozvemeJ Bomba! A naštěstí záchrana v podobě kamarádova známého byla na cestě… [poznamka: bohuzel nyni jiz nemohu pouzivat internpunkci jelikoz pouyivam jen anglicke pc]. A jeste jednu vec jsem nezminil: Smrad – dalo by se pouzit mirnejsi slovo, ale toto vice odpovida mistnim pomerum. Rozlisoval bych 2 stavy: bezny zapach takovy co je temer vsude, a potom opravdu smrad, ktery se line v prubehu celych dni takovymi vlnami...
